Irena Pelikánová: Pojem podniku, soutěžní právo a přičitatelnost odpovědnosti (český a komunitární aspekt)

Soudkyně soudu prvního stupně Evropských společenství, Lucemburk

 

S ohledem na hojnost judikatury týkající se podniku ve smyslu komunitárního práva bychom se mohli domnívat, že vše je jasné a nemá smysl se vracet k obehranému tématu. Zkušenost však ukazuje, že ne vše a ne každému je opravdu tak jasné. K tomu přistupuje matoucí aspekt práva českého. Může mít tudíž smysl pokusit se stručně shrnout výsledky dlouholetého vývoje v této oblasti a neopomenout přitom aspekt práva českého.

 

Pojem podniku je v našem právu užíván již velmi dlouho. Předválečná doktrína se pokusila o jeho přesnější vymezení, které navazovalo na tehdejší myšlenkový vývoj v evropských zemích, zejména ve Francii a Itálii. Nejčistěji asi artikuloval výsledek tohoto úsilí Arnošt Malovský-Wenig.[1] Pozoruhodnou prací na téma podnik však bylo i pojednání o právu na podniku od Jaroslava Drábka.[2]

 

Dvě rozdílné koncepce podniku

Přestože i Malovský-Wenig konstatuje tendenci k personifikaci podniku, byl podnik (závod) doktrínou jednoznačně chápán jako předmět právních vztahů. Tento předmět doktrína charakterizovala jako nehmotný statek, jehož podstatou je klientela. Takové pojetí bylo velmi blízké francouzské konstrukci fonds de commerce.[3] Ochranou vlastníkova práva k podniku byla žaloba pro nekalou soutěž proti tomu, kdo se snažil majiteli podniku nekalými praktikami odlákat klientelu. Žaloba pro nekalou soutěž byla interpretována jako obdoba vlastnické žaloby ve vztahu k tomuto nehmotnému statku.[4]

Popsané pojetí reflektovalo některé velice významné znaky zvláštního předmětu právních vztahů, jímž je podnik: reflektovalo především skutečnost, že se jedná o dynamický funkční celek složený z různorodých prvků, a reflektovalo také skutečnost, že tento funkční celek je existenčně plně závislý na klientele. Jeho hodnota je dána výlučně trvalostí připoutání a rozsahem klientely. Podnik, který ztratí klientelu, pozbývá hodnoty bez ohledu na to, z jakých prvků je složen. Zdůraznění významu klientely bylo spojeno s uznáním nehmotné povahy jejího připoutání. To nemá povahu právního pouta, podnikatel nemá subjektivní právo ke klientele a už vůbec není možno mluvit o vlastnictví klientely, má ale právo, aby mu konkurent klientelu neodlákával nekalým způsobem. Ztratí-li klientelu na základě řádně probíhající soutěže (např. v důsledku toho, že konkurent nabídne dokonalejší výrobky), není nijak právně chráněn. Takto pojatý podnik je abstrakcí, která odhlíží od předmětu podnikání, od způsobu organizace podnikání, od hmotných a osobních složek podnikání – to vše ve prospěch vyzdvižení významu klientely. Neznamená to samozřejmě, že by uvedené prvky nebyly považovány za součást podniku, jak ukazuje právní úprava i rozsáhlá judikatura týkající se francouzského fonds de commerce, který je vnímán obdobně a jehož osobní, hmotné a nehmotné prvky jsou chápány jako příslušenství.

V porovnání se současným komunitárním pojetím[5] vidíme některé významné shodné rysy. Především to je pohled na podnik jako na produkční dynamickou jednotku. Komunitární pojetí však není natolik abstraktní a nezdůrazňuje jeden substanciální prvek při potlačení ostatních. Je to pojetí více ekonomicky popisné, usilující spíše o postižení všech skladebných prvků podniku. Rozdílné je spojení se subjektem, jímž je v našem předválečném pojetí chápán zásadně jediný majitel, přestože je již respektováno, že jím může být i obchodní společnost, a nijak není vyloučeno spoluvlastnictví podniku. I v tomto směru nejde o popření, ale spíše o abstrakci od konkrétních variant, jež se mohou vyskytnout. Toto pojetí tedy nevylučuje existenci podniku, který by byl vlastněn skupinou společností, avšak takovou variantu blíže nezkoumá. Logicky není přijatelné, aby vlastník byl součástí předmětu svého vlastnictví. Důsledně bychom potom museli skutečně mluvit o jakémsi spoluvlastnictví podniku, což je obtížně slučitelné s konstrukcí skupiny společností (koncernu), z nichž každá má právně samostatnou sféru majetku.

Naopak komunitární právo je od prvé chvíle před tuto realitu postaveno, protože pojem podniku tu je rozvíjen v rámci úpravy omezování hospodářské soutěže. Jestliže tedy naše pojetí podniku zdůrazňuje prvek vlastnického vztahu mezi majitelem a předmětem, jejž podnikáním vytvoří, pak komunitární pojetí naopak důrazem na ekonomickou funkčnost od rozlišení subjektu a objektu vlastnictví abstrahuje. Spojení obou pohledů (podnik jako předmět v majetku jednotlivce a podnik jako ekonomická jednotka provozovaná v koncernovém uspořádání) přináší určité komplikace právě s ohledem na velmi důsledné oddělení vlastníka od podniku, které je vcelku snadné a samozřejmé u fyzické osoby, ale méně zřetelné a obtížnější u obchodní společnosti.

Majitel podniku, je-li jím fyzická osoba, má i mnohé další směry aktivity, má svou rodinu, svůj majetek nesloužící k podnikání apod. Naproti tomu obchodní společnost je založena jenom za účelem provozování podniku, a její osobnostní složka tak může při povrchnějším pozorování s podnikem splývat. Hlubší pohled však dovoluje obojí vcelku zřetelně odlišit. Sféra společníků (akcionářů) a statutárních orgánů společnosti[6] je jasně rozdílná od sféry podniku s jeho zaměstnanci. K prolínání může docházet jenom na úrovni vrcholného řízení podniku, na němž zpravidla participují orgány společnosti. Komunitární pojetí volí více syntetizující pohled, aniž tu je zásadní rozpor. Naopak, judikatura často proniká detailnější analýzou do struktury společnosti a řízení podniku. Syntetizující pohled tak s plynutím času nabývá přesnosti, rozvíjí se z nových zorných úhlů, je stále plastičtější. Neznamená to ale, že by byl s předválečnou abstrakcí v rozporu. To s sebou však nese i nebezpečí nepřesností, protimluvů, nekoherence.

Přerušení kontinuity vývoje naší právní kultury po roce 1948 mělo za následek i úplné zapomenutí popsaného pojetí podniku, potlačení významu vlastnického práva i nehmotných statků v souvislosti s postátněním veškeré produktivní ekonomiky a potlačením tržních mechanismů, které byly nahrazeny centrálním plánováním. Podnik se stal synonymem pro uměle konstruovanou neúplnou a nesamostatnou právnickou osobu (socialistickou organizaci), jejímž direktivně určovaným úkolem bylo plnit státní hospodářský plán. Do vědomí obyvatelstva se na dlouhých 40 let vryly pojmy „státní podnik“, „národní podnik“, „družstevní podnik“ apod.[7] Jedním z důsledků tohoto historického vývoje byla totální personifikace podniku v právním vědomí. To bylo plně v souladu s ideologickým záměrem „zespolečenštění“, tedy potlačení soukromého vlastnictví. Podnik jako předmět vlastnictví zmizel.

Po roce 1989 bylo jen velmi málo těch, kdo viděli nezbytnost vrátit se k předmětovému pojetí podniku jako logickému důsledku obnovení nedeformovaného a plně významného soukromého vlastnictví. Opustit vžité termíny bylo obtížné a dodnes se to plně nepodařilo. Nové zákonodárství se pokusilo cílevědomě překonat deformované představy o podniku, a do obchodního zákoníku byl proto vložen § 5 definující podnik jako předmět vlastnictví slovy komunitárního judikátu. Do českého práva se tak pojem podniku vrací v méně abstraktní podobě, vymezení je popisné a pokouší se o odlišení stránky ekonomické a právní. Vazba na úpravu vlastnictví je zřejmá a rovněž jeho povaha faktické univerzality je obsažena v charakteristice hromadné věci, která má ukázat, že totožnost podniku není dotčena pohybem jeho součástí.

 

Podnik v komunitární judikatuře

Základ komunitárního pojetí podniku je v textech primárního práva, které termín „podnik“ běžně používá,[8] a judikatura tak byla nevyhnutelně dovedena k pokusu o jeho bližší vymezení.

Prvním rozhodnutím, které se v této souvislosti zpravidla uvádí, je rozhodnutí ESD Mannesmann z 13. července 1962.[9] Jestliže vymezení samo o sobě, podle nějž podnikem se rozumí „jednotná organizace osobních, hmotných a nehmotných prvků vázaná na autonomní právní subjekt a sledující trvale určitý ekonomický cíl“, nevylučuje, aby oněch autonomních subjektů bylo více a zejména abychom autonomii subjektu náročnějším způsobem hodnotili, kontext rozhodnutí ukazuje zřetelně, že ESD nic takového na mysli neměl. Následující úvahy ústí totiž v bod 707,[10] který naopak říká jednoznačně, že „…je nutno obrátit se nikoli na skupinu považovanou za celek, ale na každou z rozdílných právnických osob tvořících podniky individuálně určené“. Sepětí mezi podnikem a jedinou právnickou osobou tu je jasně potvrzeno a z tohoto hlediska také převzetí definice do českého obchodního zákoníku odpovídá rozhodnutí Mannesmann a stejně tak i předválečnému pojetí podniku, jak bylo výše popsáno.

Komunitární právo však nesetrvalo na této prvotní pozici (která je omezena jenom léty 1952 až 1968) a rozvinulo pojetí podniku v jednoznačnou dichotomii podniku a společnosti (popř. jiného právního subjektu), kde mezi obojím vzniká stále hlubší propast. Nejde však o vztah vlastníka k podniku, jak to platilo podle našeho předválečného pojetí, ale o kategorie, jež se mohou navzájem překrývat, ale koncepčně spolu nemají nic společného. Podnik nejenom není nutně spjat s jediným subjektem a může zahrnout i celou skupinu společností (koncern), ale není spjat ani se žádnou konkrétní právní formou subjektu („každá entita vykonávající hospodářskou činnosti nezávisle na právním postavení této entity a na jejím způsobu financování…“[11]). Podnik však v tomto pojetí také není prostým předmětem odděleným od subjektu svého vlastníka. Je ekonomickou dynamickou a produkční jednotkou zahrnující v sobě všechno, co k její funkčnosti přispívá, tedy i právní subjekty. Ukazuje to také, že komunitární pojem entity je třeba chápat v plném rozsahu jeho neutrality, sloužící k postižení nejrůznějších organizačních forem bez ohledu na jejich právní status a postavené nad všechny představitelné formy národních práv. Zejména vede ke zmatení snaha překládat termín „entita“ do češtiny jinými výrazy.

Kromě nazírání podniku jako entity (organizované produkční jednotky), je v jiných souvislostech nazírán také jako určitá činnost uskutečňovaná uvnitř libovolné organizačně-právní formy („každá činnost spočívající v nabídce zboží a služeb na daném trhu“[12]). Pojetí podniku se tak stále více uvolňuje od jakékoli vazby na právní status a tím také na národní právo.[13] To však vede k poznatku, že národní přístup k pojmu podniku nemusí být zcela shodný s přístupem komunitárním, jehož účelové zaměření je třeba brát v úvahu.

V národním právu je ostřeji patrné, že podnik je pojmem nikoli pouze práva soutěžního. Tato mnohorozměrovost podniku však proniká i do komunitárního práva. Setkáváme se s ním v daňovém právu, ale také v právu známkovém, kde reflexe jeho uvolnění od subjektu je zřetelně patrná např. tam, kde užívání ochranné známky není uznáno jako relevantní, dochází-li k němu jenom v rámci vnitropodnikových vztahů.[14]

Vývoj komunitární judikatury odklánějící se od prvotních rozhodnutí (viz výše) byl logicky nutný. Důsledky spojené s koncepcí rozhodnutí Mannesmann totiž byly stěží akceptovatelné, neboť vedly k nezbytnému závěru, že také vnitřní dohody v koncernu (skupině společností) podléhají zákazu kartelových dohod a jsou protiprávním jednáním. Komise i Soudní dvůr takovouto kvalifikaci opouští již v rozhodnutích z let 1969–1970.[15] V roce 1990-1991, kdy byl přijímán náš obchodní zákoník, judikatura ESD tedy již plně přijala pojetí podniku nevázáné na jednu právnickou osobu.

 

Renesance podniku v české legislativě po roce 1989

Tento vývoj se v českém právu neodrazil, přestože jsme se do rodiny právních států dostávali tak pozdě, že zmíněné otázky tu již dávno byly jasně krystalizovány.

 Na úrovni obecného vymezení však asi není přílišná kritičnost v tomto směru namístě. Nebylo by ani účelné, aby nový obchodní zákoník definoval podnik jenom z úhlu pohledu soutěžního práva. Praktickým potřebám budování tržní ekonomiky v této fázi více odpovídala abstraktnější konstrukce předválečného pojetí podniku, která byla využitelná jak pro ochranu této majetkové složky podnikatele, tak pro umožnění dispozic cestou smluvního práva. Spíše je tedy možno litovat, že byl zvolen tento a nikoli jiný termín, protože v tom byl zárodek všech pozdějších obtíží. Přitom předválečné právo užívalo synonymicky i termín závod a z toho důvodu bylo odlišení závod – podnik představitelné a poměrně snadné. Naopak – pro soutěžní potřeby se zdá být termín „závod“ obtížně akceptovatelný. Rezervovat název „podnik“ pro účely soutěžního práva by tedy asi bylo ideálním řešením, i když je obtížné vyčítat nevyužití této možnosti zákonodárci pracujícímu v tlaku popřevratové diskontinuity práva. Po dvaceti letech je de lege ferenda kromě využití rekodifikace představitelné i řešení modifikací názvu v § 5 ObchZ (namísto podniku zavést „závod“) a v soutěžním právu použít uvolněný termín „podnik“. Tato možnost se nabízí již dlouho, je vcelku nenásilná a snadná, přesto však dosud nevyužitá.

Pro pochopení řešení přijatého v roce 1991 musíme přihlédnout k tomu, že po roce 1989 bylo nejprve nutno obnovit význam vlastnického práva a zavést přirozenou strukturu subjektů vystupujících v ekonomických vztazích. Koneckonců i obchodní společnosti byly v té době naprosto neznámou nově se konstituující kategorií. Ve sféře obchodní šlo především o ujasnění vztahu mezi podnikatelem jako majitelem podniku a podnikem jako jím vytvořenou ekonomickou jednotkou. Význam klientely a její právní pojetí v té době nebyly zdaleka jasné ani obecně uvědomeny. Vymezení podniku pocházející z komunitární judikatury zasazené do odlišného kontextu vcelku vyhovovalo, i když v něm není vyjádřena převaha nehmotného prvku zdůrazňovaná koncepcemi odpovídajícími fonds de commerce.

Další vývoj obchodního zákoníku vedl, jak bylo ukázáno, k doplnění kvalifikace podniku jako hromadné věci, které zdůrazňuje ucelený charakter podniku jako faktické univerzality (srov. francouzské právo). U nás má ovšem vazbu na úzké pojetí předmětu vlastnického práva obsažené v občanském zákoníku z roku 1964 a navazující na německé právo, podle nějž předmětem vlastnictví jsou jenom „hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly“. Hromadná věc zahrnující i průmyslové vlastnictví a klientelu je z tohoto hlediska nestejnorodá a vede nás k otázkám o pojmu samotné hromadné věci.[16]

Na začátku devadesátých let minulého století dochází u nás také k obnově soutěžního práva a ke schválení prvního zákona o ochraně hospodářské soutěže (zákon č. 63/1991 Sb.) inspirovaného právem komunitárním. Obchodní zákoník obsahuje pokus o jednotný pohled na celé soutěžní právo.[17] Jako jednu jeho větev upravil nekalou soutěž a ohledně větve druhé (právo proti omezování soutěže) odkázal na zvláštní zákon. Zdálo se být logické, že celý tento úsek práva (obě jeho větve) bude dopadat na subjekty, jež obecně nazveme soutěžiteli.[18] Pro právo nekalé soutěže takové řešení i bylo přijatelné. Na úseku práva proti omezování soutěže však nastala kolize s komunitární terminologií. Primární komunitární právo totiž stojí na pojmu podniku, ale podnik ve smyslu stabilní judikatury ESD není právním subjektem. Proto ho nelze ztotožnit se soutěžitelem. Personalizující převedení do české terminologie nás vrací k judikatuře ESD před rokem 1969, což je poněkud absurdní. Vyrovnávající ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže („jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami“) problém nijak neřeší. Nejen proto, že evokuje formulaci čl. 81 SES zmiňující „sdružení podniků“, ale hlavně proto, že ukazuje na pojetí, podle nějž podnik v komunitárním smyslu je jednoduše sdružením soutěžitelů, tedy osob. Definice podniku je tak transformována v koncepci vázanou výlučně na právní subjekty. Podnik je však v komunitárním právu pojat zcela odlišně právě v tom směru, že podtrhuje stránku od subjektu odlišnou a na subjektu nezávislou, stránku ekonomické organizace provozní jednotky.

České právo se tak jakousi oklikou znovu dostalo k personifikaci podniku a dodnes se z této pasti nevyprostilo. Nutno souhlasit s J. Munkovou, že vyproštění je naprosto nezbytné. Má-li nám však být jasná jeho nezbytnost, je nutno pochopit co nejpřesněji komunitární pojetí podniku. Zjišťujeme přitom, že toto pojetí není vždy dostatečně pochopeno dokonce ani Komisí či evropskými soudy v Lucemburku, neboť se setkáváme v rozhodnutích s prohřešky proti přesné terminologii, se zaměňováním podniku a společnosti (obchodní) a s určitou nekoherentností.

 

Podnik jako pachatel deliktu a přičitatelnost odpovědnosti

Podnik je v komunitárním soutěžním právu pojímán jako ekonomická jednotka podléhající zásadně jednotnému řízení bez ohledu na právní subjektivitu celku nebo částí.[19] Výše byla zmíněna linie judikatury charakterizující podnik podle kritéria výkonu určité činnosti.[20] To nelze chápat jako odlišné pojetí podniku, ale jenom jako jiný jeho aspekt, jiný úhel pohledu, zpřesnění pohledu prvého (organizačního). U skupin obchodních společností sehrává úlohu rovněž, jde-li o dohody týkající se jenom určitého sektoru jejich činnosti. Přestože SES[21] výslovně mluví o dohodách mezi podniky a o rozhodnutích sdružení podniků, navazující judikatura představuje interpretaci ukazující, že tento výraz ukazuje na jedné straně jednotný pohled na podnik jako ekonomickou funkční jednotku, aniž však řeší problém dovedení tohoto jednotného pohledu ke konkrétním právním subjektům, jak je to nezbytné pro účely přičitatelnosti odpovědnosti. Výsledkem je asymetrická konstrukce, kde zákonodárný text zdánlivě ukládá povinnosti entitám interpretovaným v souladu s jejich názvem jako ekonomické jednotky bez závislosti na právní subjektivitě,[22] avšak sankce vyplývající z odpovědnosti nejsou ukládány těmto entitám, nýbrž konkrétním právním subjektům. Ve své rozhodovací praxi tedy Komise respektuje, že předpokladem přičtení odpovědnosti je deliktní způsobilost, a tu má jenom právní subjekt, tedy fyzická nebo právnická osoba.

 Rozhodování Komise zahrnuje tudíž fázi identifikace podniku a jeho chování a po ní následující fázi zjišťování odpovědných subjektů a rozhodnutí o jejich míře odpovědnosti a o případné spoluodpovědnosti. Za jakýsi přesah bezsubjektní koncepce podniku do aplikace odpovědnostních pravidel by bylo možno považovat rozhodování Komise o solidárním uložení pokuty několika společnostem, které příslušejí nebo příslušely do jednoho podniku, aniž je rozhodnuto, jak velké jsou podíly jednotlivých společností v rámci celkové solidárně uložené pokuty. Implicite bychom mohli v tomto rozhodování cítit myšlenku, že rozdělení sankčního závazku uvnitř podniku je věcí tohoto podniku, do níž Komise nechce vstupovat.

 Podnik může zahrnovat jednu obchodní společnost a jenom v tomto případě lze tolerovat pro účel přičitatelnosti odpovědnosti případné synonymické užívání obou termínů, přestože by bylo vhodné neztrácet ze zřetele ani v tomto případě existující koncepční odlišnost právnické osoby a podniku. Častěji podnik zahrnuje celou skupinou společností, kde dceřiné společnosti neurčují autonomně své chování na trhu.[23] V rozhodnutí Akzo Nobel ESD říká, že v případě, kdy mateřská a dceřiná společnost tvoří jediný podnik, může Komise uložit pokutu mateřské společnosti, aniž by musela prokazovat osobní účast mateřské společnosti na deliktu. Podle téhož rozhodnutí[24] i v případě, že se mateřská společnost nepodílí přímo na protiprávním chování, není možno její odpovědnost považovat za odpovědnost objektivní. Přímým podílením je třeba rozumět konkrétní prokázaná jednání spadající do rámce skutkové podstaty deliktu. Tato upřesnění jsou výrazem skutečnosti, že jednotlivé právní subjekty zahrnuté do jednoho podniku jsou nazírány souhrnně. Mateřská společnost, která má možnost determinovat chování společnosti dceřiné (vzhledem k uplatňované vyvratitelní právní domněnce v případech 100% účasti mateřské společnosti v dceřiné nemusí být prokázán žádný konkrétní ovládací a determinující akt), jež se přímo dopouští protiprávního jednání, je chápána jako celek s touto dceřinou společností, aniž se od Komise požaduje, aby identifikovala
konkrétní skladbu jednotlivých aktů obou společností uvnitř ekonomické jednotky.

 Pokud je prokázáno, že mají dostatečnou autonomii, pak i společnosti příslušející do skupiny (koncernu) mohou mít zvláštní podnik nebo jinak vyjádřeno – může skupina obsahovat několik podniků. Takový zvláštní podnik může být konstruován i v závislosti na předmětu podnikání. Tak pro určité výrobky je Komisí vyčleněna ze skupiny jenom ta část, která působí na příslušném trhu, a ta je považována za podnik. Např. v situaci, kdy určitý segment je nejprve vyráběn a komercializován jenom mateřskou společností a poté je vyčleněn dceřiné společnosti, bude podnik zprvu tvořen jenom matkou a prvky týkajícími se segmentu, poté matkou a dcerou, která převezme tento úsek. Činnostní aspekt podniku se v tomto kontextu tedy uplatní i v koncernech obchodních společností.

Podnikem však mohou být i organismy veřejného práva a libovolné právní formy a mohou jím být dokonce jenom ohledně některých svých činností. Jestliže jde o takovýto organizační útvar, je nutno hledat kritéria podniku, jak je vymezila komunitární judikatura (viz výše). Především jde o to, že podnik poskytuje výrobky nebo služby pro trh. Ke kvalifikaci podniku nestačí, že je odběratelem. Z našeho pohledu bychom mohli váhat, není-li odběratelská funkce také účastí v soutěži; komunitární judikatura dává jasnou negativní odpověď. Není dostatečným kritériem docilování zisku, majetková autonomie apod.

Komise tedy na základě zjištění, který podnik se dopustil deliktu, rozhodne, komu za chování podniku uloží pokutu. Může to být jenom mateřská společnost nebo mateřská a dceřiná společnost solidárně, popř. jenom dceřiná společnost.[25]

V době rozhodnutí je již často organizace skupiny odlišná od její organizace v době spáchání deliktu, dceřiná společnost se mohla stát členskou společností jiné skupiny. Komise jí i v takovém případě může přičíst odpovědnost za delikt. Mohou nastat rozdílné situace: společnost, která se dopustila jednání v rámci podniku, přestane existovat a převede předtím své činnosti na jinou společnost, nebo společnost sice existuje dál, ale rozhodující prvky související s deliktem převede na jinou společnost. Z hlediska odpovědnosti platí zásada, že odpovědnost nese ten, kdo spáchal delikt, a to i v případě převodu činností jinam. Opačné řešení je však možné, uplatní-li se judikatura o tzv. ekonomické kontinuitě.[26] Rovněž v případě převodu, kdy předchozí společnost přestala existovat, může nabyvatel být odsouzen k placení pokuty. Koncepce podniku jako jednoty osobních, hmotných a nehmotných prvků se tu uplatňuje v plné míře a účinně brání jednáním směřující k vyhnutí se odpovědnosti. V tomto směru sehrálo významnou úlohu již rozhodnutí Soudu prvního stupně ES ve věci Anic,[27] podle kterého v případě, že osoba odpovědná za provoz podniku přestane právně existovat, je třeba lokalizovat především soubor hmotných a osobních prvků, které přispěly ke spáchání deliktu, aby poté mohla být identifikována osoba, jež se stala odpovědnou za provoz tohoto souboru. Účelem tohoto postupu je podle soudu zabránit, aby z důvodu zmizení odpovědné osoby podnik unikl odpovědnosti.

 

Nezastupitelnost funkce konstrukce podniku
v soutěžním právu

Aniž na tomto místě podrobněji zkoumám podmínky ekonomické kontinuity, která se stala efektivním nástrojem proti vyhýbání se odpovědnosti za soutěžní delikty, je, myslím, z podaného nástinu zřejmá myšlenková kontinuita vývoje komunitární judikatury postavená na ekonomicky konstruovaném pojmu podniku uvolněném od vazby na právní subjektivitu, k níž je zpětně postaven most cestou přičitatelnosti odpovědnosti, jež však svou úzkou vazbu na pojem podniku zachovává. Vrátím-li se k českému právu, musím uzavřít, že personifikovaný „soutěžitel“ jako pojem českého zákona na ochranu hospodářské soutěže,[28] nemůže plnit obdobnou úlohu v našem právu a zákon o ochraně hospodářské soutěže v tomto směru vyžaduje revizi.

Publikováno dne: 11. 11. 2009.