Vážení čtenáři,
v redakční radě jsme se shodli, že dozrál čas, abychom v našich úvodnících nepsali jen o existenci a budoucnosti našeho časopisu. Řekli jsme si, že se v nich budeme podle možností zabývat i aktuálními tématy, která volají po krátkém komentáři, nebo tématy, která by si zasluhovala podrobnější analýzu v některém z příštích čísel ANTITRUSTU a proto je dobré na ně upozornit, byť i trochu provokativním způsobem.
Téma mého úvodníku patří do druhé skupiny. Jde o téma, které, myslím, dobře vystihuje název jednoho oblíbeného italského krimi thrilleru ze 70. let minulého století s Francem Nerem v hlavní roli použitý v nadpisu úvodníku. Chtěl bych se zabývat otázkou, zda negativní závěr Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („Úřad“) o podnětu třetí osoby o možném protisoutěžním jednání určitého subjektu učiněný buď v rámci „předběžného šetření“ ve smyslu § 20 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže („ZOHS“) nebo následně v rámci zahájeného správního řízení by měl být dále přezkoumatelný. Abych byl přesnější, jde mi především o následující situaci: třetí osoba se domnívá, že určitý subjekt se dopustil protisoutěžního jednání ve formě dohody narušující soutěž ve smyslu § 3 ZOHS, respektive zneužití dominantního postavení podle § 10 ZOHS. Dá proto Úřadu podnět k prošetření takového jednání podle § 42 správního řádu („SpŘ“). Úřad v rámci „předběžného šetření“ podnět posoudí a dospěje k závěru, že k protisoutěžnímu jednání nedošlo. Podnět tedy „odloží“ a správní řízení nezahájí. Druhou variantou může být, že Úřad sice správní řízení ve věci zahájí, následně však dospěje k závěru, že k porušení ZOHS nedošlo. Správní řízení proto zastaví. Měl by mít v takovém případě stěžovatel právo domáhat se přezkumu negativního závěru Úřadu?
Na první pohled se může zdát, že diskutované téma není příliš důležité ani aktuální. Je však třeba si uvědomit, že negativní závěr Úřadu může znamenat, že pokud skutečně došlo k protisoutěžnímu jednání, může zůstat navždy nepotrestáno. V případě zastavení správního řízení má sice stěžovatel možnost dát předsedovi Úřadu podnět k přezkumu podle § 94 SpŘ. Jde však opět pouze o podnět. Navíc nelze vyloučit, že předseda Úřadu bude mít na věc stejný názor jako Úřad, s nímž stěžovatel nesouhlasí. U „předběžného šetření“ pak takováto možnost není vůbec. Pokud jde o aktuálnost, z praxe vím, že k takovým případům dochází. Dovedu si také představit, jak frustrující může být pro stěžovatele negativní závěr Úřadu. Proto si myslím, že diskuze na toto téma je potřebná.
Hned na úvod předesílám, že se nechci zabývat procesními aspekty tohoto tématu. To by vydalo na samostatný odborný článek. Dle mého by otázka legislativně ošetřit šla. Jde mi spíš o diskuzi, zda by takovou možnost stěžovatel měl mít, respektive co by byly hlavní překážky takové možnosti.
Pokud jde o námitky hovořící proti možnosti přezkumu, bez většího analyzování je jich možné uvést hned několik. Nejzávažnější námitkou by zřejmě byl rozpor právní úpravy umožňující přezkum se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Stávající právní úprava směřuje k tomu, aby ve věci možného protisoutěžního jednání bylo rozhodnuto v co nejkratší době. Tato námitka by platila především pro již zahájené správní řízení. Na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci Telefónica O2 62 Af 69/2010 by ji však bylo možné aplikovat přiměřeně i na „předběžné šetření“. Dále by bylo možné namítat, že Úřad je specializovaný orgán, u něhož lze předvídat odbornost a správnost posouzení podnětu o protisoutěžním jednání. V případě, že by postup Úřadu v souvislosti s podnětem měl přezkoumávat soud, vyvstala by zřejmě i otázka, zda by tím soud fakticky Úřad nezavazoval, jak má věc posuzovat z hlediska hmotného práva. Dále by bylo možné argumentovat, že pokud by stěžovatel byl údajným protisoutěžním jednáním poškozen, má vedle stížnosti k Úřadu ještě možnost obrátit se s žalobou na soud. Námitky proti možnému přezkumu by však mohly být i ryze praktické, například že by přezkum byl nad materiální a personální možnosti Úřadu.
K těmto námitkám pochopitelně existují protiargumenty. Pokud jde o rychlost a hospodárnost řízení, lze namítat, že nadřazen by měl být celospolečenský zájem na řádném přezkoumání a postižení protisoutěžního jednání. Navíc je sporné, o jak velký zásah do práv šetřeného subjektu by se při přezkumu negativního závěru Úřadu ve skutečnosti jednalo. Zde je dle mého názoru jasný rozdíl od problematiky fúzí. V případě fúzí by prodlužování šetření fúze mohlo závažným způsobem zasáhnout do zamýšlené transakce a mít negativní vliv i na celé hospodářství. Proto jakékoliv rozšíření práv třetích osob v oblasti fúzí, například pokud jde o jejich účastenství, není na místě. V případě hospodářské soutěže však takovýto závažný zásah nehrozí. Námitka Úřadu jako specializovaného soutěžního orgánu je sice namístě, avšak ani Úřad není neomylný. Možné ovlivnění hmotně právního posouzení případu soudem, pokud by přezkum prováděl soud, lze vyřešit legislativně. K námitce, že s případnými nároky z protisoutěžního jednání je možné se obrátit i na soud, pak lze uvést, že v případě, že o protisoutěžním jednání již bude existovat negativní názor Úřadu, lze si snadno domyslet, jak rozhodne obecný soud bez zkušeností v oblasti soutěžního práva. Navíc podnět nemusí vždy podávat subjekt dotčený protisoutěžním jednáním. Námitka nedostatečné kapacity Úřadu nemůže být pro postih protisoutěžního jednání legitimní.
K tématu tedy existují argumenty pro i proti. Jistě by bylo možné uvést i další. Z mého pohledu jde však v zásadě o spor mezi právem domnělého narušitele ZOHS na rychlé a hospodárné posouzení jeho údajného protisoutěžního jednání na straně jedné a celospolečenským zájmem na postih protisoutěžního jednání na straně druhé. Celospolečenský zájem mi přitom přijde jako nadřazený. Diskuze o právu stěžovatele na přezkum negativního závěru Úřadu o jeho podnětu by proto měla proběhnout. Rád si však přečtu Vaše názory k této otázce v některém z příštích čísel.
A teď již přeji hodně radosti a poučení nad aktuálním číslem.
Publikováno dne: 30. 07. 2011.
