Zuzana Valoušková: Kriminalizace kartelů - nad paragrafem 248 trestního zákoníku

Advokátka, Advokátní kancelář Kinstellar, Praha

 

Vycházím z premisy, že cílem trestního postihu horizontálních kartelů, který byl s účinností od 1. 1. 2010 zakotven v § 248 odst. 2–4 trestního zákoníku[1] (TZ) je, shodně s cílem trestního práva obecně, především ochrana zájmů společnosti.[2] Musím se tedy ptát, zda nová úprava trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže tento cíl naplňuje.[3] Obávám se, že nikoli, byť s trestním stíháním nejzávažnějších porušení práva na ochranu hospodářské soutěže principiálně souhlasím.

 

Důvodem této skepse je především skutečnost, že § 248 odst. 2 až 4 TZ, aniž by řešil stávající problémy s vymáháním dodržování práva na ochranu hospodářské soutěže,[4] přináší další závažné otázky a problémy. Připustíme-li, že vymáhání soutěžního práva v České republice je nedostatečné, především proto, že je zde odhalena a potrestána pouze malá část kartelů, je namístě se ptát, proč tomu tak je a zda na tomto stavu může kriminalizace kartelů něco změnit.

Jak známo, trestněprávní postih porušování pravidel hospodářské soutěže byl snad možný i podle § 127 stávajícího trestního zákona[5] (pomineme-li otázku konformity bezbřehé skutkové podstaty porušování závazných pravidel hospodářského styku s ústavní zásadou nulum crimen sine lege), avšak v praxi nebylo protisoutěžní jednání orgány činnými v trestním řízení stíháno. Lze s explicitní formulací skutkové podstaty očekávat změnu? Pravděpodobně nikoli, neboť kompetence stíhat tyto trestné činy zůstala v rukou obecných vyšetřujících orgánů.[6] Není-li zároveň zajištěna potřebná odbornost a specializace těchto orgánů, nelze očekávat úspěšné vyšetřování a stíhání tohoto druhu kriminality. Přesto a právě proto je však třeba se naopak obávat zneužití této skutkové podstaty. To platí tím spíše, že TZ (jinak správně) opustil materiální pojetí trestného činu ve prospěch pojetí čistě formálního.

Nelze přehlédnout ani skutečnost, že dle ust. § 248 odst. 4 TZ pro aplikaci trestu ve zvýšené sazbě postačuje, byla-li
způsobena škoda velkého rozsahu, tedy přesahující 5 milionů Kč.
To bude vzhledem k povaze tohoto deliktu v praxi znamenat, že osobám podílejícím se na kartelu bude téměř vždy hrozit trest v délce až 8 let odnětí svobody, neboť porušení pravidel hospodářské soutěže, jež způsobí škodu nedosahující této hranice, je prakticky vyloučeno. Je otázkou, zda takovýto trest bude za všech okolností přiměřený.

Dohled nad dodržováním soutěžních norem je primárně v rukou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, resp. Evropské komise. Přestože Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je zastáncem trestního postihu kartelů, obávám se, že přitom nedoceňuje riziko plynoucí z aplikace komplexních soutěžních norem orgány činnými v trestním řízení. TZ nijak neřeší návaznost trestního postihu na předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – obě možnosti postihu zde existují v podstatě nezávisle na sobě.

Byť důvodová zpráva k TZ předpokládá, že by výsledky šetření a správních řízení vedených Úřadem mohly být využity příslušnými orgány v trestním řízení, zákon sám takovýto přístup orgánů činných v trestním řízení nezaručuje. Z ust. § 9 trestního řádu[7] vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny posuzovat předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Orgány činné v trestním řízení jsou pravomocným rozhodnutím o takové otázce vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Ust. § 9 trestního řádu tedy řeší pouze situaci, kdy o témže skutku existuje pravomocné rozhodnutí Úřadu, popř. Komise ES či soudu, avšak ne situaci opačnou: bude-li nejprve či paralelně zahájeno trestní řízení, orgány trestního řízení budou povinny postupovat zcela nezávisle na orgánech soutěžních. Vzniká zde rovněž nebezpečí dvojího postihu pro týž skutek a pochybuji, že toto nebezpečí je dostatečně eliminováno ust. § 172 odst. 2 trestního řádu, které umožňuje státnímu zástupci zastavit trestní stíhání, bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem.

Paralelní aplikace soutěžního práva orgány činnými v trestním řízení nevyhnutelně povede k jeho nekonzistentnímu výkladu a tedy k zásahům do právní jistoty soutěžitelů, zásahům o to citelnějším, že soutěžní právo je charakteristické významným dotvářením legislativní normy aplikační praxí a „guidelines“ soutěžních orgánů. Z ekonomického pohledu má tato nejistota také svou cenu, která bude v konečném důsledku nesena spotřebiteli.

Dalším závažným nedostatkem úpravy trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže je chybějící provázanost s leniency programy. Je zřejmé, že trestní postih fyzických osob odpovědných za kartel snižuje motivaci těchto osob přiznat spáchání soutěžněprávního deliktu a poskytnout soutěžním úřadům informace o kartelu, resp. spolupracovat při vyšetřování, pokud výměnou za takovouto spolupráci zůstává jen prominutí či snížení sankce ukládané podniku na základě leniency programu. Nezaručuje-li tedy trestní zákon obdobné prominutí sankce též odpovědným fyzickým osobám, ohrožuje fungování leniency programů, které se v praxi osvědčují jako efektivní nástroj usnadňující odhalování a prokazování kartelů. Vznikají zde zároveň složité otázky související s rozdělením odpovědnosti uvnitř podniku, na které naše právní úprava nedává odpověď.

Je nasnadě, že hlavním důvodem zavedení trestněprávního postihu kartelů je snaha odstrašit potenciální pachatele. Možnost trestního postihu takovýto účinek nepochybně má, avšak pouze za předpokladu, že zákon je zároveň důsledně dodržován a jednotně vykládán. Z důvodů, které byly nastíněny výše, se však obávám, že tyto předpoklady v České republice v dohledné době splněny nebudou. Na druhou stranu, zákon, jehož dodržování není důsledně vymáháno, zůstává jen na papíře, a tedy nikterak nepřispívá k posílení právního státu, naopak jej v konečném důsledku oslabuje.

Byť trestní sankce jistě směřuje k odrazení od protisoutěžního jednání, ke stejnému cíli může dostatečně sloužit i ukládání vysokých pokut soutěžitelům, pro což poskytuje stávající úprava dostatečný prostor. Domnívám se proto, že spíše než zavádět další sankce, je třeba zajistit efektivní odhalování protisoutěžního jednání, tedy zvýšit obavu podniků porušujících soutěžní pravidla, že možná sankce bude také skutečně uložena, a v případě Úřadu také zvýšit ukládané sankce v mezích zákonného rozmezí; v této souvislosti stojí za připomenutí, že sankční politika našeho Úřadu je nejen desetkrát mírnější než ta, kterou zastává Evropská komise, ale že je jednou z nejmírnějších i ve srovnání mezi národními antimonopolními orgány EU.

Vzhledem k malému počtu odhalených kartelů v posledních letech je zřejmě třeba posílit kapacitu Úřadu. Pokud bude hrozba odhalení podniky vnímána jako skutečná, lze očekávat i optimální využití leniency programů. Obávám se, že nelze očekávat, že by tuto práci namísto Úřadu mohly zastat orgány činné v trestním řízení: nedovedou-li kartely dostatečně odhalovat specializovaní pracovníci Úřadu, nevyřeší tento problém orgány činné v trestním řízení, které potřebnou specializaci v této oblasti postrádají. Tím méně je pravděpodobné, že by tímto způsobem mohl být kompenzován odklon od spolupráce podniků s Úřadem v rámci leniency programů z obavy odpovědných osob v rámci podniku z trestního stíhání.

Cílem zavedení trestních sankcí je též postih fyzických osob, které se reálně na uzavření a plnění kartelové dohody podílely, na rozdíl od sankce ze strany soutěžních úřadů, která dopadá na soutěžící podniky, jejichž statutárními orgány nebo manažery apod. tyto fyzické osoby jsou a jejichž akcionáři v určitých případech nemusí o porušování soutěžního práva manažery vědět. Tento cíl sám o sobě je jistě správný, avšak domnívám se, že z důvodů uvedených výše nevýhody právní úpravy obsažené
v § 248 odst. 2–4 převažují. Pro naplnění tohoto cíle postačovala již skutková podstata § 127 stávajícího TrZ, pokud by byla aplikována.

V této souvislosti je ještě namístě připomenout, že k odstrašení od uzavírání kartelových dohod účinně přispívá též soukromé vymáhání náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva. Je tak otázkou, zda raději než kriminalizovat kartely, nenapnout síly směrem k podpoře předpokladů pro účinné soukromoprávní vymáhání takto způsobené škody. Z hlediska státu je přitom podstatné, že tato opatření jsou mnohem levnější než mechanismus trestního stíhání a případného následného výkonu trestu.

Závěrem tedy zbývá jen doufat, že orgány činné v trestním řízení budou při aplikaci ust. § 248 odst. 2–4 postupovat obezřetně a respektovat komplexnost soutěžního práva. Má-li být naplněn účel zavedení trestního postihu za porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěž, bude třeba, aby orgány činné v trestním řízení spolupracovaly s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a vycházely z jeho rozhodnutí a komunitární judikatury. Bude také třeba mít na paměti zásadu subsidiarity trestního práva, přiměřenosti trestního postihu a při šetření podnětů k trestnímu stíhání za porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže se též zamýšlet nad motivací oznamovatele.

Publikováno dne: 11. 11. 2009.